Člověk je tvor soutěživý. Odjakživa se snaží být lepší než někdo jiný, porovnává se, srovnává a hodnotí. I díky tomu má možnost růst a rozvíjet své schopnosti. Ve vzdělávání najdeme příležitostí k soutěžení mnoho. Už samotné známkování je ve své podstatě také formou soutěže. Dále jsou tu nejrůznější olympiády, pythagoriády a další *iády, kde soutěží mezi sebou nejen žáci, ale i třídy, týmy, školy... Je ale taková kompetice vždy přínosná? Právě otázce soutěží v estetických disciplínách se bude věnovat tento článek.
Matematická olympiáda či jiné obdobné soutěže mají nad soutěžemi v přednesu, fotografii či autorském psaní jednu velikou výhodu. Výkony jsou objektivně hodnotitelné (čímž nechci říct, že je objektivní výsledné pořadí). Proto se mi nezdá být v nepořádku, pokud si žák odnáší diplom za 2. místo v okresním kole matematické olympiády. Znamená to, že jeden soutěžící splnil úkoly lépe, vypočítal více příkladů za více bodů, a ostatní hůře. Co ale znamená 2. místo v soutěžní přehlídce sólových recitátorů?
Co soutěžení v estetikách přináší?
Nejprve je třeba si položit otázku, proč vůbec podobné soutěže pořádat, případně proč se jich účastnit. Sám jsem vyučujícím literárně-dramatického oboru, budu tedy dále psát z této perspektivy. Většina kolegů se shodne na tom, že soutěž je skvělá příležitost k tomu, aby se:
- žáci "otrkali" a veřejně ukázali, co umí.
- žáci (a koneckonců i učitelé) se podívali na to, jak se "dělá řemeslo jinde".
- žáci dozvěděli i z jiné perspektivy, co se jim povedlo, co ne a jak svou práci ještě zlepšit.
- učitelé nechali inspirovat prací svých kolegů.
Nikdo Vám neřekne, že jede na soutěž proto, aby zjistil, kolikátý v okrese/kraji/republice je. Proč tedy stále přivážíme z estetických soutěží diplomy s velikou číslicí uprostřed?
Negativní dopady soutěžení
Rivalita. Je to tak, až na zapřísáhlé altruisty se na soutěžích projevuje rivalita, která více či méně zabraňuje tomu, aby se učil jeden účastník od druhého. Čím víc si kdo cení získaného diplomu, tím více se odcizuje od svých kolegů, soutěžících - a řekněme si to upřímně, je to přirozené.
Malý příklad: Pokud se jdeme účastnit festivalu (ze kterého nevzejde žádný výstup v podobě pořadí či postupů) a vidíme žáka ve své kategorii, jehož výkon je výborný, inspirujeme se jeho prací, přemýšlíme, jak bychom zhlédnuté prvky použili sami, a dobrý výkon kolegovi přejeme. Pokud jde ale o soutěž? Pak si s každou chybou svých konkurentů oddechneme, protože to znamená větší šance pro nás. A tohle není pro umělecký růst nejlepší. Jistě teď namítnete, že dobrý "kumštýř" úspěch ostatním přeje, že důležitější je zúčastnit se - ale ruku na srdce...
Byl bych tedy rád, kdyby z názvů všech těchto akcí zmizelo ono slovíčko "Soutěžní": Krajská přehlídka dětských sólových recitátorů, Festival divadelních souborů ZUŠ... A nemělo by to zmizet jen z názvu, ale z celé podstaty těchto akcí. Vždyť to konečné hodnocení je v umění tak ryze subjektivní záležitostí, nezřídka by stačilo vyměnit jednoho člena poroty a pořadí by vypadalo zcela jinak. Tím se ztrácí zpětná vazba kdesi v prostoru mezi porotci a soutěžícími, kteří pak často odjíždějí s nahořklým pocitem nespravedlnosti.
Jak je na tom praxe
Jistě lze namítnout, že pokud mají přehlídky "stromový charakter" (škola/okres/kraj/stát), je nutné nějakým způsobem zvolit, kdo postoupí a kdo ne. To je pravda, a nelze se tomu vyhnout (pokud nechceme či nemůžeme pořádat celostátní přehlídku formou celoměsíčního happeningu). Ale mohu dát tři příklady akcí, kterých jsem se letos se svými žáky účastnil a které se s tímto problémem vypořádaly naprosto rozdílně:
První byla Soutěžní přehlídka dětských sólových recitátorů. Klasické první/druhé/třetí místo + čestné uznání. Bez odůvodnění, prostě jen tak. Rivalita byla jasně patrná a navíc měly děti po soutěži pocit, že jejich výkon a celkové pořadí spolu vlastně vůbec nesouvisí. Nakonec dokonce ani ta soutěžící, která do krajského kola postoupila, neměla z úspěchu žádnou velkou radost.
Druhá byla Soutěžní přehlídka literárně-dramatického oboru základních uměleckých škol v sólovém projevu přednesovém, dramatickém a loutkářském. Tedy soutěž, která se svým obsahem s tou předešlou částečně kryje. Nicméně zde již žádné pořadí nebylo. Porota stanovila pouze ty žáky, které posílá reprezentovat do vyššího kola. Ale žádné srovnávání. Jen postup - a také si dali tu práci, aby alespoň v jedné větičce shrnuli, za co. K tomu ještě několik zvláštních cen - opět, ne proto, že byli žáci lepší než jiní, ale kvůli nějakému konkrétnímu a specifickému důvodu. Zvláštní cena za... A dali si tu práci a čas, aby s každým soutěžícím probrali, co bylo na jeho výkonu dobré a co by se dalo ještě zlepšit.
V této soutěži (v tomto kraji) se postupně z pořadníkového systému přešlo na "pouze postupový" a jsem tomu velmi rád. To a ještě několik dalších příjemných "maličkostí" způsobilo, že se hrany trochu ztupily a rivalita ustoupila do pozadí před uměleckým zážitkem.
Třetím byl festival vítězů krajských kol. Na pohodě účastníků bylo jasně znát, "že teď už nemají, co ztratit". Povídali si mezi sebou žáci i učitelé různých škol, předávali si zkušenosti i rady. A úspěšné vystoupení jeden druhému upřímně přáli.
Hudba budoucnosti
Mým přáním je, aby soutěže v uměleckých oborech uvolnili cestu festivalům, workshopům a setkáním. Tím bychom žádný z přínosů soutěžení neztratili, ale naopak, obohatili ještě o spolupráci, inspiraci a synergii.
Žádné komentáře:
Okomentovat